Zhasnou světla. Vzduch zhoustne očekáváním. Z reproduktorů se vyvalí první ohlušující akord a dav exploduje v jednotném pohybu. Těla se vlní, hlavy se kroutí v hypnotickém rytmu a hrdla chrlí texty jako prastaré mantry. Metalový koncert. Pro někoho jen agresivní hluk, pro nás zasvěcené však něco mnohem hlubšího. Je to katarze, je to energie, je to rituál. A právě v tomto slově se skrývá klíč k fascinujícímu a často přehlíženému spojení: metalová kultura má mnohem více společného s prastarými šamanskými praktikami, než byste si kdy pomysleli.
Zdá se to jako šílená myšlenka? Pojďme se ponořit hlouběji.
1. Srdce bubnu, tep riffu: Cesta do transu
Základem téměř každé šamanské tradice na světě je rytmus. Monotónní, neúnavné bušení do bubnu, chřestění chřestidly nebo rytmický zpěv slouží k jedinému cíli: uvést šamana a často i celý kmen do stavu transu, do změněného stavu vědomí, kde je možné komunikovat s duchy nebo cestovat do jiných světů.
A teď si představte metal. Co je jeho motorem? Rytmus. Ať už je to hypnotická, valivá pomalost doom metalu, cválající rytmika Iron Maiden, nebo především neúprosný, strojový tep blast beatů v black a death metalu. Tato neustálá zvuková masáž, zejména při vysoké hlasitosti, má na lidský mozek podobný efekt jako šamanský buben. Vypíná analytické myšlení a otevírá dveře k primárnějším, instinktivním prožitkům. Headbanging není jen projev agrese; je to fyzické poddání se rytmu, cesta, jak ztratit sám sebe v hudbě a dosáhnout stavu extatického transu.
2. Zvuk jako brána, vokál jako zaříkávání
Šaman nepoužívá jen rytmus. Pracuje s celým spektrem zvuků – hrdelním zpěvem, napodobováním zvířecích skřeků, šeptem a křikem. Tyto zvuky nejsou jen hudbou; jsou to vibrace, které mají moc léčit, zahánět zlé duchy nebo otevírat brány do jiných dimenzí.
A metalové vokály? Growling, screaming, shrieking – tyto techniky dalece přesahují konvenční zpěv. Je to surový, animální projev, který se nesnaží být hezký. Snaží se být skutečný. Je to zvuk vnitřních démonů, hněvu, bolesti i síly. Vokalista jako Attila Csihar z Mayhem nebo kapely jako Heilung a The Hu posouvají tuto podobnost na zcela novou úroveň, když přímo využívají techniky hrdelního zpěvu inspirované sibiřskými a mongolskými tradicemi. Metalový vokál není jen text, je to zvukové zaříkávání.
3. Koncert jako kmenový rituál
Představte si prastarý kmen shromážděný kolem ohně. Mají své symboly, své válečné barvy, své společné písně a tance. Cítí sounáležitost a sílu plynoucí ze společného prožitku.
Nyní se přesuňte do klubu nebo na festivalový areál. Vidíte to? Kmenové barvy (černá), symboly (loga kapel na tričkách a nášivkách), válečné malování (corpse paint) a společný tanec (mosh pit). Metalový koncert je moderní kmenový rituál. Je to prostor, kde se mohou outsideři a individualisté stát součástí něčeho většího. Kolektivní energie vytvořená v „kotli“, společné skandování refrénů – to vše je forma sociální magie, která posiluje jednotlivce i komunitu. Kapela na pódiu přebírá roli šamanů, kteří vedou kmen skrze tento intenzivní rituál katarze.
4. Volání přírody a starých bohů
Šamanismus je neoddělitelně spjat s přírodou. Šaman komunikuje s duchy zvířat, rostlin a míst. Uctívá síly přírody a čerpá z nich svou moc. Mnoho metalových subžánrů, zejména black, pagan a folk metal, sdílí tuto hlubokou úctu k přírodě a předkřesťanským tradicím. Texty oslavující nezkrotné lesy, mrazivé hory, severskou mytologii a pohanské bohy jsou přímým odkazem na světonázor, kde člověk není pánem tvorstva, ale jeho součástí. Kapely jako Wardruna nebo raní Ulver jdou ještě dál a používají historické nástroje a jazyky, aby se co nejvíce přiblížili duchu starých časů.
Není to náhoda. Metal ve své podstatě často odmítá moderní, materialistickou a odduchovnělou společnost. Hledá autenticitu a sílu v tom, co bylo předtím – v přírodě, v mýtech, v syrových emocích. A to je přesně to, o co usiluje i šamanismus.
Takže až budete příště stát uprostřed bouřícího davu, pohlceni zvukovou stěnou, zkuste na chvíli zavřít oči. Možná si uvědomíte, že se neúčastníte jen koncertu. Možná se účastníte rituálu, který je starý jako lidstvo samo. Jen bubny z kůže nahradily dvojšlapky a zaříkávání u ohně zesílil aparát o síle několika tisíc wattů. Ale ten tep, ta energie a ta cesta za hranice všedního dne... ty zůstaly stejné.